48 hodin Surgeres 2010

Red

Pozvánku na tento závod jsem dostal už loni listopadu. Michel Landret ředitel závodu, poslal email z dotazem a s nabídkou startu a protože tento závod patří mezi legendy, tak jsem přijal. Vzhledem k náročnosti cesty autem, kdy by bylo nutné jet po závodě 1700 km, jsem zvolil letadlo do Paříže a potom TGV až do Surgeres. Na nádraží už čekal Michel a jeden další místní pořadatel, aby nás odvezli na ubytování do penzionku. Tento měl výhodnou polohu, protože všude z něj bylo blízko. Na setkání s počítači kol do místní Metalique Hall asi 2 minuty. Do restaurace na večeři potom asi 1 a půl. Na hřiště, kde jsme potom měli strávit další dva dny to bylo minut asi 5. Ta večeře byla na zahrádce a byla na Francouzké poměry docela prostá - jen tři chody a trocha vína. Určitě více jak dvě a půl hodiny jsme u ni neseděli. Po večeři, jsme se pro lepší vytrávení šli kouknout na hřiště, na naše budoucí působiště. Potom už si jenom užít co nejvíce spánku.

Závod začínal až 16:00 odpoledne, takže ráno jsme se ještě šli podívat do místního zámeckého parku a potom jsme se přesunuli z našeho ubytování do karavanu, kde bylo napsáno moje jméno. Oběd už byl na hřišti a hned potom jsem si výjimečně hodil na hoďku šlofíka po obědě. Už ve čtvrt na čtyři začínalo představování běžců s vlajkoslávou a přehráváním hymny. Přestavování skončilo chvilku před 16 hodinou a vzápětí už se stříhala páska otevírající trať.

Red

Počasí bylo od začátku ideální - pro koupání u moře. Ani jeden mráček nebylo vidět a větřík, který pofukoval ochlazoval jen velmi mírně. Za to když později začal vítr v nárazech trochu zesilovat, tak se dráha měnila v prašný kamenolom. Rozběhl jsem se velmi opatrně, tak abych se držel na úrovni 11 km/h. Druhou hodinu se běželo pořád lehce a tak jsem trochu přidal. Toto přidání mi vyneslo asi na 4 hodiny první pozici, ale v těsném závěsu se drželi všichni 3 Japonci. Průměrné tempo bylo lehce nad 11 km/h a pořád to bylo dobrý. Kolem 7 hodiny přišla první krize ani co to bylo, prostě mě boleli nohy a přestalo mě to bavit. Pravda je, že kombinace nachlazení a prachu mi docela vadila při dýchání, měl jsem totiž intenzivní pocit, že se nemůžu nadechnout. Stále více jsem odpočíval a můj průměr pořád klesal. Původně jsem chtěl za prvních 12 hodin uběhnout alespoň 125 km, ale nakonec to bylo pouhých 117 km. Kolem 4 hodiny raní jsem dokonce na chvilku zalehl do karavanu, abych zklidnil žaludek. Už před tím jsme se s Míšou shodli na tom, že nás to tentokrát vůbec nebaví a jedinou otázkou zůstávalo jak přežít nekonečných následující 40 hodin. Alespoň mně to usnadňoval pestrý program, který pořadatelé nachystali divákům. Uprostřed hřiště byl k vidění nádherné pohoří vyrobené s písku a nastříkané, tak že imitovalo zmeněenou realitu více než dobře. Zde se pak odehrávala soutěž ve šprtání kuliček. Dále tam bylo k vidění asi 30 malých atrakcí a her pro děti i dospělé. Každý večer potom ve stanu hrála muzika ke zpěvu i tanci. V sobotu večer byl k vidění americký wrestling v podání mužském, ženském a trpasličím. Trpaslíci byli titíž, kteří vystupovali i v u nás známem pořadu z pevnosti Fort Boyard.

Red

V sobotu v 16:00 hodin jsem dokončil první čtyřiadvacítku s 204 kilometry a pořád jsem se nemohl rozběhnout. Kůži jsem měl už pořádně spálenou a místní kuchyně která produkovala především sladkosti už mě také moc nebrala. Jídlo bylo k dispozici ve velkém stanu, kde jedli i naši pomocníci. Jídlo bylo v malých vaničkách a nejčastěji to byla krupičná kaše, puding, bramborová kaše, občas těstovina, rýže nebo i polívka. Jídla bylo dost a jedinou nevýhodou bylo, že se objevovalo nárazově vždy, když kuchařky něco dokončily. S přibývajícím večerem už bylo jasné, že nejsem sám kdo se pere s tímto závodem. Martina Hasman, která je mnohonásobná účastnice tohoto závodu a rozhodně patří mezi tvrdé jádro ultraběžců už přestala běhat. Podobně s dráhy vymizela i Američanka Susan Olsen, kterou dostal prach v kombinaci s jejím astmatem. Američan Roy Pirrung, který poběží letošní ultrabalaton se velice trápil a musel hodně odpočívat, dokonce ani jeho pomocnice výborná ultraběžkyně Edit Berces ho nedokázala dostat zpět na dráhu. Japonci ovšem drtili další a další kilometry. Díky mému zpomalení jsem spadl na 8. místo průběžného pořadí, protože mě předběhli Lars CHRISTOFFERSEN z Dánska, Francouz Emmanuel CONRAUX, kterého diváci povzbuzovali Many, Mikaël HEERMAN z Finska a také Galina Jeremina, která byla mojí soupeřkou už loni v Brně. Problém byl, že letos mě její předběhnutí vůbec nemotivovalo k dalšímu výkonu. Jinak se také potvrdilo podezření, že Galina dokáže 48 hodin běžet jen na vodu. Tedy po krátkém výslechu přiznala, že měla půlku banánu a kiwi. Rozhodně patří mezi neuvěřitelně silné bojovnice z obrovskou vůlí. Zajímavostí je, že prý zamlada běhala 800 m a k běhání se vrátila ve svých 50 letech. Jak je vidět, tak ultra se dá začít kdykoliv.

Druhou noc jsem si opět šel lehnout asi na 30 minut do karavanu. Renata už také neviděla na oči a tak jsme se dělili o karavanovou postel. Když jsem potom lezl ven, tak jsem jí jen záviděl tu další hodinu, kterou mohla ležet. Na dráze se nic zásadního neměnilo některým to běželo a někteří se zrovna potáceli po trati. Larse, který se motal po dráze v očividném spánkovém deficitu jsem dokonce posílal do postele na chvilku spánku a ani nevím jestli poslechl. Je jasné, že zkušený závodník jako on si poradí sám, ale zkuste po 35 hodinách rozumě uvažovat. Dokonce bylo k vidění jak Ryoichi leží na zádech na zemi a nožky má nahoře. I na mistra přišla těžká chvilka. Závod na 48 hodin je vždycky boj z vlastním tělem a zrádnými myšlenkami na odpočinek. Když začalo vycházet slunce, tak jsem se rozhodl udělat pár fotek běžců, abych měl svou vlastní památku. Pomalu probouzející den začal přivádět diváky zpět na stadion. Důležité na tomto závodě je také to, že kola závodníkům počítají místní lidé a bylo zřetelné, že to berou jako čestnou byť náročnou funkci. Vzhledem k tomu, že střídali průměrně po 2 hodinách, každý závodník měl svého počítače kol (kromě několika nočních hodin, kdy někteří počítali kola 2 běžcům) a nějak jsem si nevšiml, že by tam někdo byl dvakrát, tak se dá soudit, že se tam vystřídala asi 1/4 městečka. Při každém průběhu bylo vhodné zamávat na svého počítače kol a on zase zamával vám, abyste viděli zda nespí. Většina z nich potom povzbuzovala závodníky a měla velkou radost, když jste opět běhali. S jedním pánem v klobouku jsme potom hráli hru, kdy on zdvihal klobouk při každém kulatém kole a já mu na oplátku salutoval. K snídani jsem už odmítal sladkosti a z velkou chudí jsem chroupal kousek bagety a sýra - konečně normální strava. Další zábavou pro všechny běžce bylo také změna směru, která nastala vždy po 6 hodinách. V té chvíli si Michel Ladret stoupl doprostřed dráhy a každého běžce chytil za ruku otočil ho kolem vlastní osy do proti směru. Běžci si potom mohli plácnout a navzájem se povzbudit v další pekelné pouti.

Red

Stoupající slunce nad stadion začalo měnit další den na dráze v pekelnou zábavu. Teplota stoupla na pěkných 26 °C a každý dopad nohou na dráhu zdvihal obláček prachu. Větřík, který byl zpočátku ochlazující  potom prach zdvihal do výšky a pěkně nám jej foukal do očí. Je bohužel pravda, že kromě prachu v očích a plících jsme ho také jedli a pili. Cokoliv leželo déle jak 5 minut venku se pokrylo vrstvičkou bílého prachu, který hezky křupal v puse při jídle. Ten pán co objížděl s malotraktorem a rozprašovačem dráhu byl sice zpestřením naší poutě, ale fakticky to stihlo uschnout než objel jediné kolo. Příjemné potom byl sprchový kout, kde byly hadice s jemnými rozprašovači. Ve 47 hodině jsem si musel sednout do stínu a na 5 minut zdřímnout - mozek zase přestával fungovat. Vzápětí už jsme oblékli svítivé dresy se jmény a čísly, které jsme musely nosit první a poslední hodinu závodu. Diváci okolo trati se postupně zahušťovali a zdravili s každým, kdo projevil ochotu ke komunikaci. Sumie Inagaki měla velkou šanci zaběhnout jako první žena přes 400 km, chyběla k tomu pouhá maličkost zaběhnout 18 km za dvě hodiny. Bohužel ani tato výborná běžkyně už neměla dost energie a morálních sil běžet průměr 9 km za hodinu, takže byť zaběhla světový rekord, tak meta 400 km za 48 pro ženy zůstává stále otevřena. Na poslední kola jsme dostali do ruky národní vlajku a já se připojil k Míši, která zrovna poletovala po hřišti jako by dva dny odpočívala. Ejhle ono to šlo. Zřejmě mému tělu chyběl ten správný impulz, kterým byl například konec závodu. Euforie konce pochopitelně dostala na nohy úplně všechny závodníky a spolu se svými doprovody se potom fotili, oslavovali a navzájem si gratulovali.

Red

Závod na 48 hodin není nikdy lehký. Pro mě to tentokrát znamenalo, že mi to moc nešlo a musel jsem se dostávat z hodně velkých hlubin nechuti běžet. Přesto tohoto závodu vůbec nelituji. Viděl jsem slavný závod v Surgeres, který se možná konal letos naposled. Seznámil jsem se s dalšími ultraběžci, kteří určitě patří ke světové ultra špičce. A navíc jsem získal spoustu nových zkušeností, které budu moci uplatnit v dalším ultraběhání. Ještě musím poděkovat Renatě za špičkový servis a doprovod, tyto závody jsou totiž také o kvalitě asistenta. Za pomoc také děkuji týmu, který si přivezla Míša tedy: Janě, Sašovy, druhé Míše a mamince Míši.

Výsledky závodu: zde

Moje km po jednotlivých hodinách:

Red

Web závodu: http://www.48heures-surgeres.net

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
243
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
805892

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images