Winschoten 2012 – radost na třetí

img_0554Když jsem letos plánoval podzimní závody, tak mě zrovna nepotěšila informace, že MS na 24 hodin startuje letos 8. září, tedy ve stejný den jako můj oblíbený závod na 100 km ve Winschotenu. Nemusel jsem se dlouho rozhodovat, abych se vzdal MS, protože o necelé tři týdny později startuje Spartathlon a běžet dva tahle dlouhé závody do měsíce není úplně ideální. Navíc Winschoten je moje nejoblíbenější stovka vůbec. Např. zde, zde

Renata kvůli pracovnímu vytížení odmítla se mnou odjet, a tak jako pomocník se mnou letos byl otec. Jako obvykle jsme spali u rodiny Dijkových, která mě ubytovávala už po sedmé a lepší místo na spaní, když odhlédnu pohostinnost hostitelů jsem si nemohl přát. Na start je to asi 300 m a do centra asi tak stejně. Winschoten má pro mě ještě jednu zvláštnost a to, že když jdu po městě, tak se mi stává, že mě zastavují místní a přejí mi hodně štěstí do závodu. Takhle populární nejsem ani na Blanensku a to je co říct.

_dx_9727Na startu letos stálo 59 běžců na 100 km, 45 na 50 km a asi 250 štafet na 10 x 10km. Mezi nimi jedna tradiční z Ostravy. Od nás na 100 km startoval ještě Mirek Kadlec a na 50km Vilma. Občerstvení bylo posunuto podle loňského vzoru asi 300 metrů za startem a Bert nám půjčil židličku, aby se těch zhruba 7 hodin práce mého pomocníka dalo vydržet. Po zaznění startovního výstřelu, který provedla bývalá ředitelka závodu Liesbeth Jensen, jsem se lehce rozběhl vstříc novým zážitkům. První dva kilometry byly příliš svižné, takže jsem přibrzdil na své oblíbené tempo 4 min/km a to jsem hodlal nadále dodržovat. Na občerstvení v polovině závodu jsem se napil vody a musel konstatovat, že začíná být tepleji, než je ideální teplota pro závod na 100 km. V těch chvílích už jsem registroval, že oproti očekávání, že ve startovní poli není téměř nikdo, kdo by chtěl běžet rychlejší tempo než já, je kousek za mnou jakýs mladý běžec. Zhruba na osmém kilometru už mě dohnal a jeho tempo bylo značně pod 4 min/km. Asi nějakej slušnej oddíl. Na čísle měl napsáno Von Rosen a to mi nic neříkalo. V podstatě nebyl důvod se znepokojovat. Bylo by to jiné, kdybych tam četl Calcatera nebo Buud. Takhle jsem mu příliš nevěřil, a proto jsem si v parčíku na 9 km odskočil do lesíka, abych neupadl v pokušení s ním příliš závodit. Od té chvíle se mi začal rychle vzdalovat, což mě příliš nerozhodilo, moje tempo bylo téměř optimální. Bylo jasné, že buď na to má a pak nemám šanci nebo ho z trati odvezou.

img_0481Když jsem probíhal do druhého kola, tak jsem si vzal gel od Inkosporu, který je poněkud hustší leč o to výživnější. Nutností je ho zapít dostatečným množstvím vody, kterou jsem dostal do druhé ruky. Od začátku závodu byla k vidění fantastická atmosféra, kdy diváci, kteří jsou po celé délce trati, povzbuzují závodníky a obzvlášť mohutně, když zjistí, že běží 100 km. Ve většině případů mají přečtené číslo, kde je závodníkovo příjmení, ale na mě nejčastěji volali jménem. Nejaktivnější byla skupinka důchodců kousek za startem, kde za pomoci mikrofonu a řehtaček dělali atmosféru téměř fotbalovou.

V půlce kola jsem dostal od Honzy, který byl na občerstvení v půlce kola, kromě láhve i informaci, že mladý Švéd má téměř 2 minuty náskoku. Jenom si blahopřál, že s ním neběžím. Hodinky totiž stále ukazovali tempo na 4 min/km. V dalších kolech se nic zásadního nedělo až na to, že moje ztráta při stejném tempu narůstala až na 5 minut. Mezičas na maraton byl těsně nad 2:49 a 50 km za 3:21. V kole s pořadovým číslem 6 už Honza hlásil, že jsem stáhl asi 2 minuty. Po občerstvení na 8 km najednou na mě čekala motorka s nápisem Leader a řidič mně oznámil, že první závodník to asi balí a že pojede se mnou. Před cílem už jsem Švéda měl na dosah a v té chvíli odstoupil pro vyčerpání a křeče. Uvidíme, zda se z této zkušenosti poučí. V té chvíli jsem sice neznal odstup běžce za mnou, ale doufal jsem, že už mám dostatečný náskok. V dalším kole jsem se dozvěděl, že je to nejmíň 15 minut. Teplota začala dosahovat výšky, kdy jsem se musel polévat vodou na každém občerstvení. V sedmém kole jsem do sebe dostal také dávku Inkospor Guarany. V dalším kole jsem poněkud ubral ze svého snažení, protože jsem už pociťoval mírný náběh na křeče a říkal si, že náskok bude více než dostatečný. Do posledního mně kola otec nahlásil náskok pouze 8 minut, což mě trochu vyděsilo, protože by to znamenalo, že na druhém místě běžící Maďar Zabari stahuje nějak moc rychle můj náskok. Rozhodně mi to dalo impulz, abych zrychlil. Tempo skočilo opět na 4:15 – 4:20 a vydrželo celých 5 km. Na čtvrtém kiláku se připojil rozhodčí na kole a sledoval, jestli náhodou neberu od dětí nějaké občerstvení mimo stanice. Vypadal komunikativně, takže jsem se zeptal na svůj náskok a ejhle on nelenil a odjel pryč. Za chvíli se objevil a řekl, že nejméně 15 minut. To mě uklidnilo na tolik, že jsem zorganizoval zapůjčení České vlajky z domu, kde bydlela Vilma s Honzou a poprosil Honzu, ať mě ji donese do cíle. Ve Winschotenu není nic nemožné. Honza byl sice v půlce okruhu, ale do cíle to přímou cestou měl jen něco přes kilometr a já musel oběhnout nejméně dalších pět. V té chvíli mě už doprovázeli tři motorky a kolo s rozhodčím. Jedna motorka byla doprovod, druhá televize a třetí místní rádio.img_0374

Poslední občerstvení a já jsem opět zpomalil, ovšem to už bylo jasné, že do cíle dojdu i po čtyřech. Tuto eventualitu jsem zatím neplánoval, takže jsem zdravil diváky, které k potlesku povzbuzoval ještě motocyklový doprovod troubením a informaci, že už běžím do cíle. Poslední 500 metrová rovinka lemovaná špalírem diváků už byla jen sladkou odměnou za těžkou dřinou, kterou 100 kilometrový běh představuje. Komentátor rádia, který seděl na motorce, mně podal kytici, kterou jsem mu vzápětí hodil zpět. No jak bych asi držel vlajku a mával divákům? Vzápětí mi Honza dal Českou vlajkou a já si užil pocity jako bych vyhrál olympiádu. Hodinky se zastavily na 7:07:46. Zmatek v cíli vrcholil, protože tři televize se rozhodly udělat se mnou rozhovor a další novináři si chtěli také pokecat. Ze začátku to šlo, dokonce jsem dal dohromady pár vět, ale v dalších rozhovorech jsem už nebyl schopen je příliš obměnit. Jednak se ptali na to stejné, a jednak se mně začalo dělat mírně nevolno, protože euforie co mě držela na nohou už opadávala. Nechal jsem odvést do tělocvičny na sprchu a velmi lehkou masáž. Větší masáž by končila křečí.

Nejlepší na tom je, že jsem udělal radost nejen sobě, ale celé hostitelské rodině. Navíc moje popularita ve Winschotenu stoupla, tak že Blansko se tomu už nemůže vyrovnat.

Grafy

Porovnání kol v závodě

V grafu je pěkně vidět ono pravidlo, že kdo udrží nejdéle tempo, tak vyhraje. Von Rosen po stupňovaném začátku už páté kolo běžel stejně jako já v tom šestém ztratil dobře 5 minut, potom si šel lehnout. Zabari, který ztrácel v půlce jen nepatrně měl špatné šesté a deváté kolo. V tom posledním se sice vzpamatoval, ale 10 km těsně pod padesát minut není žádná sláva. Moje zpomalování bylo celkem pravidelné, ale musím přiznat, že po šestém kole jsem přestal tlačit na pilu a snažil jsem se doběhnout důstojně pro vítězství. 

kola_10238_image001

Porovnání kol v jednotlivých letech

Průběh křivek je až neuvěřitelně podobný. Zajímavé je sledovat, kde se křivka dotkne dna. Opět je vidět, že v roce 2008, kdy jsem dokázal běžet nejvyrovnaněji, mám také nejlepší čas. O negative split si můžete nechat akorát zdát. Ještě jsem ho, alespoň u těch nejlepších, naživo neviděl. Něco bych s tou krizí měl udělat. Možná trochu trénovat tempo v únavě a také se soustředit na doplnění energie před krizí, která se zdá ohlašovat stejně pravidelně jako příliv a odliv.

kola_11090_image001

Výsledky

pdf Výsledky

Web závodu 

Fotky

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
818948

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images