Užít si výročí…

IMG 5238Letos mě kontaktovali s Winschotenu už v květnu, a že jestli přijedu a taky jestli vím, že budu startovat po desáté. Nevěděl, ale přihlásit jsem se chtěl. Lepší závod na 100 km se podle mě běžet nedá.

Ve výpravě původně byla Vilma, Honza Charvát a Martin Both. Vilma týden před závodem zjistila, že na to nemá a tak jsem mohl napsat Radkovi Brunnerovi, že mám volný místo, aby nemusel jezdit sám.

Ve Winschtenu ve sportovní hale jsme dostali čísla a místní rodiny si nás rozebraly na bydlení. Vlastně letos nám pořadatelé řekli, že bydlíme na svých obvyklých adresách a rozvezli jsme se sami. Já měl už tradičně, tedy po deváté, místo u Dijkových.

Ráno v 9 hodin přišel Honza, který mi dělal pomocníka a zanesli jsme dvě vypůjčené židle spolu s občerstvením na stanoviště v refreshment zone. Ve Winschotenu zatím stále nepřešli na nový model občerstvení aplikovaný na MS a ME, kde se občerstvení dá předat jen přímo u stolu, což nutí závodníky v podstatě zastavit. Pak jsem se šel připravit a zjistil, že mě opět vypekl můj Garmin, protože baterka byla na nule (za tři dny poté odešel do věčných lovišt). Hlavně, že jsem ho před odjezdem kontroval, že je nabitý až po okraj. Nazul jsem Boostový Adiosy, vzal dres a šel klusat. Po rozklusu jsem se ještě v klidu vrátil jednou na WC. Holt výhody bydlení 300 metrů od startu. Další věc, která by mohla být neznalému pozorovateli nápadná, je množství lidí, kteří mě zdravili a přáli všechno nejlepší do závodu. Ani na Blanensku mě lidi kvůli tomu nezastavují. Tuhle popularitu si můžu užívat jen ve Winschotenu.IMG 5386

Na startu se letos sešla velice dobrá konkurence. Dva Španělé, z toho jeden loňský mistr Evropy. Van Rosen ze Švédska (7:10), který předloni zabalil na 60 km a samozřejmě Radek Brunner, který si tady loni zaběhl osobák. Kromě toho tady bylo pár dobrých Holanďanů, kteří zde mají svoje národní mistrovství.

Po výstřelu jsme nechali Španěly, ať ukáží, jaké tempo chtějí běžet, a s Radkem jsme běželi pěkně v jejich závěsu. Nikdo další tempo těsně nad 4 minuty neakceptoval. Co se týče mě, tak jsem zjistil, že krupicová kaše v kelímku, kterou jsem měl k snídani, mi úplně nesedla a poněkud tlačí v žaludku. No jo, ale běžet je potřeba a nezbývalo doufat, že to přejde. V prvním kole jsem přepnul na autopilota a mohl pozorovat letošní výzdobu ulic. Balónky, vlajky, nápisy povzbuzující jednotlivé závodníky, sem tam místní kapela. Prostě všude bylo vidět, že soutěž o nejlépe vyzdobenou ulici opravdu berou vážně. Navíc zde kromě dvou krátkých pasáží v parku jsou všude diváci a to dobře informovaní. Mají startovku a snaží se všechny závodníky povzbuzovat jménem.

Do druhého kola jsem si vzal gel, žaludek sice nebyl úplně OK, ale zdálo se, že by něco unesl. Na občerstvovačce jsem ho zalil vodou a taky se začal polívat, protože jak vylezlo sluníčko, tak ze mě opravdu tekli potoky potu. Celé druhé kolo proběhlo stejně jako to první. Ve třetím kole někde před půlkou si najednou jeden ze Španělů vzpomněl odskočit a ten druhý na něj čekal. Rázem jsme s Radkem běželi sami. Na občerstvení na 7,5 km se najednou Radek vytratil a nezbylo mi než pokračovat dál v sólovém běhu. V hlavě mi běželo, že si aspoň užiji tu slávu na čele závodu než mě Španělé nebo někdo jiný předběhne. Další kolo, další gel, ale Španělé nikde. Proč ne, užiji si ještě jedno kolo. Maraton jsem probíhal za 2:48:34, což byl docela solidní výkon. Někde na 43 kilometru se konečně Španělé dotáhli, ale nechali mě poskakovat v čele. Na dlouhé rovince mezi 7 a 8 kilometrem spolu začali diskutovat a najednou zmizeli někde vzadu, nechajíc mě běžet znovu o samotě. Strach, že budu nadále úplně sám, jsem mít rozhodně nemusel, protože kolem mě smrděly 3 až 4 motorky a jeden rozhodčí na kole. Kromě motorky s nápisem Vedoucí běžec, to byly dvě kamery a rádio. Dodatečně jsem se dozvěděl, že běžel online přenos na internetu. Takže doufám, že vypnuli kameru, když jsem šel v parku močit. Naštěstí netrpím žádným „falešným studem“, protože potom bych to asi za dohledu celé ekipy nedal.

Jak jsem si takhle běžel s motorkami, tak se vynořil staronový problém – žaludek. Nějak se mi udělalo nevolno. Nadále jsem se rozhodl pít vodu a trochu koly s velkým rizikem, že mi rychle může dojít energie. Gel už jsem do sebe nedostal ani jeden. Teplota byla dost přes dvacet, a když vylezlo sluníčko, tak jsem rychle zjišťoval, že těch několik týdnů deště už přesunulo moji aklimatizaci hodně daleko do podzimu. Každé následující občerstvení jsem vypadal jako vodník, protože jsem na sebe lil hromadu vody a tiše záviděl ostatním, kteří nemají za zadkem rozhodčí a berou si vodu od dětí, kde je napadne.IMG 5323

Mezi padesátkou a šedesátkou jsem dal desítku za 43:18. To ještě šlo, ale můj optimizmus do dalších kol už poněkud poklesl. Energie se vytratila, žízeň jsem měl skoro pořád a celé tělo mě bolelo. Klasické příznaky, že mi došlo. Na jedné z ulic jsem potom uviděl Radka, který se zrovna bavil s Martinem Bothem. Nevypadal jako, že běží a jeho hláška tomu odpovídala. Když viděl, jak to dřu, tak říká, že v pohodě, protože všichni to už zabalili. Myslel tím samozřejmě hlavní favority včetně sebe. To bylo pro mě optimistické, ale pořád zbývalo vydržet více jak 35 km do cíle. Tempo šlo dolů a kolo za 48 minut už bylo na pováženou. Ani se mi nechtělo dívat na hodinky ze strachu, co tam uvidím příště. Nicméně další kolo bylo za 52 minut a to už bylo na pováženou opravdu hodně. Ploužil jsem se a pomalu umíral za běhu pod dozorem čtyř motorek. Naštěstí jsem na oblíbené dlouhé rovince mezi 7 a 8 kilometrem poznal Holanďana Brama van Rijswijka, který se dotáhl na pět minut, jak mi naznačoval fotograf na motorce. Nejlepší motivace jsou soupeři a tak jsem zrychlil. Další kolo bylo za 48. Podle hlášení a hlavně vlastního pozorování na rovince, jsem náskok o kousek zvětšil. Bylo jasné, že pokud se nestane něco mimořádného, tak to dám.IMG 5347

V posledním kole už jsem si užíval a zdravil diváky, kteří jsou ve Winschotenu jednoduše úžasní. Od rána sedí na židličkách a povzbuzují všechny běžce nejlépe jejich jménem. Skoro všichni mě povzbuzovali a tak jsem všem chtěl aspoň zamávat. Motorkář, který jel přede mnou, všechny ještě upozorňoval, že už běžím do cíle, aby mě mohli pozdravit. Na šestém kilometru mi Spieardovi chtěli podat Českou vlajku, ale nést ji čtyři kilometry v ruce se mi opravdu nechtělo. Na poslední dlouhé rovince my ji přivezla motorka a tak jsem mohl s vlajkou nad hlavou doběhnout do cíle. Mám pocit, že vítězství na olympiádě by nemohlo být větší zážitek. Fotografové a místní televize se málem nevešli do cílové rovinky. Taky po doběhu poznáte rozdíl mezi závodem ve Winschotenu a těmi ostatními. V Česku mi po doběhu gratulují kamarádi a běžci. V Holandsku skoro každý koho potkám. Při vyhlášení mi navíc pořadatelé věnovali transparent, který mi nechali udělat k mé desáté účasti na stovce ve Winschotenu.
Příští rok, pokud toho budu schopný, se určitě chci vrátit na svůj jedenáctý Winschoten.

Výsledky

 

Porovnání jednotlivých kol v sudých (vítězných letech:) )

winschoten 2366 image002

 

Porovnání mých časů ze všech běžených ročníků 

winschoten 2366 image003

 

Fotky

 

Komentáře   

 
0 #1 Petr Spicak 2014-09-25 17:27
Ahoj, ten transparent je uzasnej. Ani se nevidim ze se tam tak rad vracis.
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
242
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
787818

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images