Nemám rád noční závody!

img 2935Proč? Prostě mi to nejde. Po kolikáté už těžko říct, ale MS v Dohá opět z mého hlediska stálo za málo. Murphyho zákon o tom, že se pokazí všechno, co se může pokazit a ještě navíc i všechno co se pokazit nemůže, stoprocentně platil. Nejenom, že se běželo blbě, ale navíc se mi kousl telefon s navigací a přestal mi fungovat display na Kindlu. Pravda, mohlo to být ještě horší, ale i Murphy zákony mají někde svoje limity.

Závod MS začínal v 18:00 místní času, tedy hodinu a něco po setmění. Běhalo se na 5 kilometrovém okruhu ve sportovním komplexu Aspire. Pokud byste někdo chtěl vidět nejmodernější sportovní komplex světa, tak se přijeďte podívat. Navíc je tam poměrně často hodně volného místa a často se pořádají různé mistrovství třeba ve fotbale a podobně. Start byl přímo před gigantickou halou s příhodným názvem Dome. Pod jednou střechou je zde fotbalový stadión v plné velikosti, bazén - jistěže 50 metrů, atletická dráha – halová jenom 200 m, kurty na volejbal, planše pro šerm, hřiště pro házenou a nepočítaně menších sportovišť s celým zázemím. Prostě největší hala na světě. Fotbalových hřišť bylo všude v okolí tolik, že je zcela jisté, že katar nemá dost fotbalových družstev, aby se dalo hrát na všech zároveň. Taky se na nich většinou svítilo jen na prázdnou trávu. Ačkoliv byl k disposici park s cestičkami pokrytými umělou hmotou, tak se běhalo po dlažbě a po asfaltu. I v Kataru je zimní období a tak teploty přes den dosahovaly pouhých 30°C a teplota v noci klesala na studených 24°C. V létě bych to uvítal jako příjemnou teplotu, ale když je v Česku průměrná teplota asi 5°C, tak můj organizmus to prostě nedává.img 3066

Na startu se shromáždilo zhruba 300 běžců, ale pod obrovským hotelem s příhodným názvem Torch a s 60 patry, se docela ztráceli. Na plánku vypadala trať poměrně hodně klikatá se zatáčkami, ale všechny měly velmi příjemný poloměr a tak se dalo běžet celkem bez velkého násilí. Start byl za zvuku místních bubínků a dohledu několika velbloudů, taky několik Katařanů se přišlo podívat. Hned po dvou kilometrech se ukázala atrakce, která je očividně možná jen v Kataru. Pro ochlazení závodníků byla nachystána ulička z obřích klimatizací, jen tak pod širým nebem. Hučelo to a vypadalo efektně, bohužel to zas tak moc nechladilo. O kousek dál bylo první občerstvení, potom kontrola čipů a na 3,5 km opět občerstvení. Těsně před cílem byly stoly jednotlivých výprav a opět následovala veřejná občerstvovačka.

První kolo jsem rozbíhal "rozumně" tedy v tempu 4:05-4:10 s tím, že to bude stačit, abych se moc nevyčerpal. Po polovině kola jsem si rád vzal lahvičku s vodou a vylil ji na hlavu. Možná teplo nebo fakt, celodenního čekání na závod způsobily, že mně nebylo nejlíp. Snídaně, kterou jsem měl před osmi hodinami se mi každou chvilku vracela a napít jsem se musel velmi opatrně. Další kolo jsem si nechal přichystat kapky na žaludek a další jsem se pokusil sníst gel. Sice jsem ho udržel tam, kde měl být, ale líp mi nebylo. Tempo nebylo nijak dramatické a tak jsem se na obrátkách mohl dívat, kdo je přede mnou a kdo je zamnou. Vypadala to hodně poučně, protože jsem na špici viděl favority jako Steve Way nebo Španěla Cuevase, kus za nimi Jonas Buud a okolo několik Ruských dresů, o kus dál jsem taky viděl Radka. Kolem mě se pohybovala skupinka Norů a za mnou běželi například Pieter Vermesch, Giorgio Calcatera nebo Michael Sommer. Po třiceti kilometrech přišla první krize. Stále jsem nemohl moc pít a kromě prvního gelu jsem nic dalšího neměl. Svaly mě začaly bolet a pohyb poněkud ztěžkl. Trochu brzo na únavu. Norové roztrhali skupinku a John Henry Strupstadt se vydal do stíhání běžců ze druhé skupiny. Na dalším občerstvení jsem dal Guaranu, zapil ji kolou a doufal, že bude líp. Skutečně na chvilku bylo líp, tempo se vrátilo na 4:10 min/km a dokonce jsem občas někoho předběhl. Zároveň jsem zjistil, že je na čase vyzkoušet místní mobilní WC. Po otevření dveří to vypadalo dost čistě, ale bohužel jsem neodhadl důsledek jejich zavření. Rázem jsem neviděl kam sednout a musel jsem cenné vteřiny počkat až se rozkoukám. Zdá se, že i v Kataru se občas objeví drobná chybička. Ovšem jsem si jistý, že pokud bych měl dost sil na nějaké remcání, tak za 10 minut by tam bylo osvětlení. Péče o běžce a okolí byla příkladná, nejenom, že jsme dostávali na třech místech vodu a další občerstvení, ale snad desítka pracovníků se starala o čistotu a uklízela všechno co běžcům upadlo z ruky. Každý tým dostal čtyři balíky lahviček s vodou a bedna plná ledu ležela pod každým stolem - což jsem zjistil až po té co jsem u něj vyčerpaně seděl. Ten stůl jsme mimochodem sdíleli s výpravou Rakouska.img 3076

Maraton jsem proběhl za asi 2:56 a necítil jsem se vůbec skvěle. Při průběhu kolem padesátého kilometru jsem předbíhal o kolo Jaroslawa Janického. Na můj dotaz co se děje odpověděl dost jednoznačně "Mission Imposible". To mně mluvil z duše, protože se rychle dostavila další krize. Pocity byly asi, tak na devadesátý kilometr, ale do cíle ještě čtyřicet pět. Na chvilku jsem zastavil u našeho stolu, abych ulevil bolesti zad a svalů v nohách, krátkým protažením. Jak jsem zastavil, zamotala se mi hlava tak, že mě trenér Rakušanů chtěl zachraňovat. Další kolo bylo v tempu 5:10 min/km a to bylo opravdu vážné. Pokračoval jsem do svého třináctého kola se slabou nadějí, že se to třeba ještě zlepší. Nezlepšilo. Tempo spadlo přes 6 min/km a běh byl doslova pochodové utrpení. Všechno mě bolelo a představa, že mě čekají další tři hodiny pekla, mi velmi usnadnila těžké rozhodnutí ukončit utrpení při dalším proběhnutí cílem. V cíli mě přesvědčoval Nadeem Khan ať běžím dál, ale měl jsem problém i jenom chodit. Prohodil jsem pár slov Dirkem Strumanem, současným IAU presidentem a Vaškem Skřivánkem, který zde přijel z Česka oficiálně přeměřit trať. Následně jsem se zadem odplížil k naší výpravě. Po cestě jsem se přesvědčil, že na závodníky je myšleno i po doběhu, protože ve stanu Catering for Athletes jsem dostal výbornou polívku, bagetu, jablko a nealko pivo. Potom už jsem jenom regeneroval, povzbuzoval a fotil běžce a přišlo mi to mnohem zajímavější než ta pětihodinová dřina před tím.

Kontrola výsledků druhý den odhalila nejen kvalitní výkony jedné části běžců, včetně Radkova WMA titulu, ale i opačnou stranu spektra, kdy v poli poražených skončily hvězdy jako Giorgio Calcatera, Steve Way, Adré Colet, Michael Boch nebo Michael Wardian. DNF u svého jména potom měli například Pieter Vermeesch, Marco Boffo, Asier Cuevas, Jaroslaw Janicki nebo tři Ruští závodníci.

Příští rok se MS koná v Holandském Winschotenu. Takže se těším, že to ještě jednou zkusím.

 

Časy na jednolivá kola, kde je vidět úpadek tempa po 45 km. 

kola

 

Totéž převedeno na tempo. Pokud by byl podobný graf roztažený na celých 100 km, tak by to ještě šlo.

tempo

 

Výsledky

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
818952

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images