Spartathlon 2011 – běžecké peklo, očistec a ráj III. část

feipides_cervenaSnad už předposlední část textu o běhu, který alespoň napůl naplňuje legendu o bájném Feippidovi a který je pro spoustu ultraběžců jejich životním snem. První část je zde. Druhá část zde. Něco málo tabulek a grafů je potom zde.

Závod - druhá část

Red

Už po kilometru jsem začal pociťovat jistý žaludeční diskomfort. No prostě mě tlačilo to, co jsem před chvílí snědl. Snědl jsem tedy prášek na žaludek a pokračoval dále. Od 22. checkpointu jsem se  měl se svým doprovodem potkávat už každých 10 – 15 km a to mému snažení dodávalo postupné vhodné cíle mého běžeckého snažení. Kus před tím s číslem 26 jsem se opět potkal Oliverem, který se nudil a tak začal konverzaci slovy, že ve dvou se to lépe táhne. Ovšem, že to řekl složitěji a Anglicky, ale význam byl jednoznačný. Kecaly jsme až do oné dvacet šestky a tam jsem se trochu zdržel na občerstvení při hledání vazelíny na třísla. Protože Olivek trochu spěchal, tak jsem ho nechal běžet kupředu. Na kilometru s pořadovým číslem 100 jsem zaznamenal čas na úrovni 9:21 což byl docela slušný výsledek, který kalil pouze nevalný stav mého žaludku a ona příšerná svalová bolest v celém těle. Každý checkpoint, kde jsem se potkal se svým týmem, byl využit, alespoň na chviličku posezení na židli. Čas od času mě někdo při těchto pauzách předběhl a já ho zase předběhl na trati. To se mi povedlo například se Sylvií, která mě opět dohnala a na občerstveních jenom něco chytla a hned běžela. Teplota se s přibývajícím večerem stávala snesitelnou a ráz krajiny už se dávno změnil na čistě zemědělskou, která postupně přecházela ve stoupání do hor. Na checkpointu s číslem 40 jsem si vyžádal svou čelovku, abych se připravil na dlouhou nadcházející noc. Soumrak mi ještě připravil fantastické divadlo nádherně zabarvených horských štítů, které na opačné straně dokresloval srpek měsíce. Tady se dala užívat romantika, jen kdyby mi bylo lépe od žaludku a ty nohy tak nebolely.

Red

Jak jsem stoupal, tak se cesta změnila asi na úsek 10 kilometrů prašné šotoliny a ve světle mé Lenserky H7 byl krásně vidět ten stoupající prach, který skřípal v zubech a pálil v očích. Tady někde jsem naposledy předbíhal Sylvii, která zrovna prodělávala mírnou krizi. Všude okolo byly hory a cesta stále stoupala. Po pravé straně se objevil pás rozsvícených světel, který ukazoval dálnici, která směřovala někam vysoko do hor do průsmyku, který jsem musel také překonat. Běh z čelovkou má pro běžce nové rozměry. Neustále kolem sebe vidí jen výsek skutečnosti daný kuželem jeho svítilny. Zajímavostí jsou potom svítící oči psů a koček potulujících se kolem silnice. Psů, zvláště těch volně puštěných je v Řecku opravdu hojnost. Naštěstí pro běžce jich většina není agresivní a má spíše tendenci somrovat. Jako zpestření na trase se potom ukázala příhoda, kdy jsem se vylekal silného dusání v přilehlém olivovém hájku a když jsem se chystal na velkého psa, tak proti mně vyběhli dva jezevci, aby vzápětí rychle zamířili zpět pod olivovníky. Kopec mi bohužel začal opět připomínat moje svaly. Tentokrát se objevili náběhy na křeče do předních částí stehenních svalů. Ubral jsem trochu a naštěstí se žádná opravdová křeč neobjevila. Teplota byla stále snesitelná a tak jsem převlíkání odložil až to toho největšího stoupání, kde měla být opravdu velká kosa. Na kopec jsem se opravdu těšil, protože jsem věděl, že budu pochodovat a sliboval jsem si od toho zlepšení stavu svého žaludku.  Oblečení  - tedy tričko s dlouhým rukávem jsem si vzal ve městečku Lyrkeia, kde jsem pochopil, že i když mě tady vždy radostně vítají, tak je to nic proti tomu, když přiběhne Řek. Ten měl podle mě velké potíže odsud odběhnout, protože dav který ho obklopil si na něho alespoň chtěl šáhnout, když ne rovnou potřást pravicí.

Red

Dlouhý kopec před poslední kontrolou odkud se běželo na nejvyšší bod trasy jsem absolvoval indiánskou chůzí, přece jenom už to stoupání bylo dosti ostré. Na checkpointu  číslo 47 (159 km) jsem byl přivítán radostně svým doprovodem, protože očekávali, že přijdu později. Něco málo jsem snědl a vyrazil do hory. Cesta byla značená svítícími tyčkami, blikačkami a majáčky. Prvních pár metrů jsem zkoušel běžet, abych zjistil, že dál stejně musím pěšky. Suťovitá cestička dosti prudkého stoupání rozhodně nebyla vhodná pro příliš složitý pohyb. Často jsem měl co dělat, abych se na ní udržel a nemusel se moc chytat rukama. Během pěti minut jsem měl všechno úplně propocené a začínalo s přibývající výškou a sílícím větrem slušně studit. Na druhou stranu jsem se nenudil a můj žaludek reagoval na chůzi velmi příznivě. Vrchol jsem dobyl chvilku po půlnoci místního času. Příjemným překvapením bylo vrcholové občerstvení a teplá deka. Vzhledem k tomu, že jsem byl dost zpocený, tak jsem se nezdržel a vydal směrem dolů. Zde už vedla cesta, která byla sice plná suti a kamenů, ale cesta to byla, na rozdíl od stezky pro kozy, kterou jsem stoupal vzhůru. To, že jsem běžel mi přineslo úspěch v podobě Němce Leu a Japonce Tetsuo, které jsem zde předběhl. Cesta se asi po pár km změnila v silnici a konečně jsem mohl zase normálně běžet. Po 7 km jsem doběhl do vesnice Nestani, kde byl další velký checkpoint a hlavně tady čekal můj doprovod. Mám pocit, že u občerstvení se shromáždila většina vesnice včetně dětí, přestože půlnoc už byla nějakou dobu za námi. Dostal jsem nabídku místní polívky, ale bohužel kyselé. Měla být slepičí a tak se mi zdálo, že kyselá chuť není to pravé a místo toho snědl kousek rohlíku, který jsem zapil vodou. Pozdravil jsem se s přiběhnuvším Japoncem a vyrazil do tmy. Japonec Tetsuo Keso běžel bez doprovodu a kromě toho, že se zásoboval převážně sám ze strategicky umístěných svých zásob na jednotlivých checkpointech, tak navíc na každé kontrole vytáhl svůj kapesní foťák a všechno si vyfotil.

Red

Po dalších asi 10 km se začal mít touhu zalehnout u silnice a dát si šlofíka. Rozhodl jsem se s tím bojovat a natlačit do sebe ampuli Guarany. Dobrý nápad, bohužel horší výsledek. Žaludek rozdováděný 17 hodinami běhu řekl dost a úspěšně se pokoušel vrátit i to, co jsem určitě nemohl vypít. Abych si to užil, tak jsem zrovna zastavil u plotu jednoho domku, kde byl pes, který si rozhodně nechtěl nechat takovou potupu líbit a zběsile mi štěkal celou dobu kousek od hlavy. Pozitivem potom bylo, že se mi přestalo nejméně na hodinu chtít spát a také, že mi bylo o trochu lépe.

Silnice se napřímila a začal jsem se pohybovat v oblasti, která výrazně připomínala jih Moravy, odkud pocházím. Samá pole a občas dům nebo v dálce vesnice. Chyběly záchytné body a já se hrozně těšil, až uvidím svůj doprovod. Moje podpora to věděla a tak se snažila vždy ještě jednou mě pozdravit po cestě mezi jednotlivými hlavními checkpointy. Krize tady začala dostupovat vrcholu. Všechno bolelo, každé hlt vody nebo sousto rozhodilo žaludek a spánek se dostavoval už ve chvíli, kdy jsem jenom přešel do chůze. Čas se natáhl jako Vietnamské polívkové nudle a každý kilometr byl jedno malé nekonečno. Myšlenky, které začaly probíhat mojí hlavou se týkaly zásadního rozhodnutí: „Už tyhle dlouhý běhy běhat nebudu. Zase mi to nejde a vůbec mě to nebaví.“ Na dalším setkání s doprovodem mě při sezení na židli předběhl Patrick Hoesl o pár kilometrů dále potom Dietmar Goebl. To sezení byl prostě záchytný bod, na který jsem těšil vždycky celých 10 – 15 km a ty dvě tři minuty jsem rád obětoval. Touha na chvilku zavřít oči byla hodně silná a bránil jsem se, co to šlo. Ztráta i při krátkém spánku by prostě byla moc velká. Za dalším větším checkpointem jsem se dostal na širokou hlavní silnici, která vedla přímo do Sparty. Do cíle zbývalo asi 50km a cesta opět začala stoupat do hor, které kousek před Spartou mají asi 1000m. Ploužil jsem se po tmě do kopce a někde přede mnou byl Japonec Kiso, když jsem za sebou zaslechl Německý hovor, jak mě dotahovali dva Němečtí závodníci. To byla chvíle, kdy se všechno zlomilo. Nevím proč, ale snad jsem se naštval, ale snad mi přišlo líto, že mě zase dotahují závodníci, kterým už jsem jednou o dost utekl. Možná jsem chtěl bojovat proti spánku, který dotíral víc než komáři u Dunaje. V každém případě jsem se rozhodl, že zrychlím bez ohledu na následky. Najednou se mi přestalo chtít spát a na to, že už jsem měl za sebou 200 km, tak se mi také dobře běželo. Během půl hodiny jsem ztratil ukecané Němce a dohnal Japonce. Na jednom z občerstvení jsem uviděl Goebla, který spal zhroucený židli občerstvovačů.  Vzal jsem vodu a raději ho nebudil, co kdyby ho to rozrušilo. Za další půl hodinu začalo svítat a celé to začalo být o hodně veselejší. Pořád jsem ještě stoupal do hor okolo Sparty, ale začalo kolem jezdit mnohem více aut. Další velké občerstvením jsem už nezastavoval. Nechtěl jsem riskovat pauzu, protože bych se nemusel zvednout.

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
832546

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images