Spartathlon 2011 – běžecké peklo, očistec a ráj IV. část

 

medaile-vrchPoslední část ultradlouhého vyprávění o běhu, který alespoň napůl naplňuje legendu o bájném Feippidovi a který je pro spoustu ultraběžců jejich životním snem. První část je zde. Druhá část zde. Třetí část zde. Něco málo tabulek a grafů je potom zde.

 

Cíl – běžecký ráj

Red Na 230 km se trať láme a začíná klesat. Před unavenými běžci se objeví nádherný výhled Spartu a její okolí.  Samozřejmě s výjimkou Ivana Cudina, který tady běžel po tmě. Očividně nevýhoda pro vítěze. O kousek dále se ke mně připojilo Policejní auto a začalo mi hlídat záda. Podle informace od Ivoše jsem rychle stahoval Japonce Oshimu a udržoval stálý odstup od Patricka Hoesla. Protože slunce začalo stoupat výše a s ním i teplota, tak jsem si na dalším checkpointu svlékl triko s dlouhým rukávem. Jakási Japonka se ptala, jak jsem starý. Abych pochopil, co chce, tak mi musela ukázat startovku, kde jsem neměl uvedený věk. Ale proč chtěla vědět zrovna tohle? O kousek dál jsem uviděl Japonského závodníka a narostla mi křídla. Když mi potom Ivoš radostně oznamoval, že je to už jen 5 km do cíle, tak jsem byl trochu zklamaný, protože jsem měl pocit, že to má být pouze polovina. Red Poslední občerstvení bylo 2 km od cíle a mě už nezbylo než doufat, že ten kousek zbývá vydržím. Kromě auta za mnou se přede mnou objevila policejní motorka a přidala se hromada dětí na kolech, která dělala slavnostní suitu každému závodníkovi. Odbočka na další ulici, kterou naše kolona zcela obsadila a potom další zatáčka a já v dálce uviděl cíl svého ultra dlouhého snažení – sochu velkého krále, kterému jsem doběhl předat svoje poselství.

Těch asi 500 metrů k cíli je pro každého běžce, kterému bylo dopřáno proběhnout až sem, cestou zapomnění na všechny útrapy, nekonečnou dřinu, bolest, nevolnost a jiné nezbytnosti běhu ultramaratonského. Diváci kolem trati postupně přibývali a už jsem uviděl Renatu, Ivoše i Václava. Dostal jsem do ruky vlajku a mohl bez nejmenšího studu udělat to, co jsem doposud záviděl vítězům v televizi. Totiž běžet čestné kolo s národní vlajkou. No v tomto případě tedy čestnou uličku. Poslední metry jsem si užíval na maximum pocity, nejmíň na úrovni olympijského vítěze. Pár schodů, podstavec a konečně jsem položil ruku na nohu krále a stopky se zastavily na čase 26:41:44. Stál jsem s vlajkou v rukách díval se do lidí a věděl jednu věc: to co teď zažívám „nelze koupit za žádný peníze“.

Red

Vzápětí jsem se začal seznamovat s celým ceremoniálem pro doběhnuvší, který měl atributy toho antického a navíc se dostával každému běžci, který ve stopách Feippida doběhl až sem. První jsem dostal napít vody z posvátné řeky Evrotas, na hlavu mi dali poněkud nepadnoucí vavřínový věnec a do ruky plaketu od místního činitele, což bylo doprovázeno polibky a podáváním ruky. Poté jsem byl v podstatě odvlečen do blízkého stanu, kde několik žen poskytovalo další služby běžcům. Každému zde sejmou boty a ponožky (měly gumové rukavice) a omyjí nohy, které potom ošetří. Vzápětí se ptají co dalšího si hrdina přeje na pití, k jídlu nebo zdali by byla vhodná masáž. Dopřál jsem si pro změnu vodu a začal kecat Patrickem Hoeslem, který sem přibyl chvilku přede mnou. Jen jsem se zmínil, že mě bolí za krkem a ramena a už jsem měl na zádech horký ručník a k tomu jemnou masáž. Mým dalším krokem bylo, že jsem si chtěl alespoň na chvíli lehnout. Horizontální poloha mi chyběla už nejméně 10 hodin. Red Netušil jsem, že to není nejlepší nápad, protože jsem zaujal lékařku, která se rozhodla, že mi změří tlak. Vzápětí mě začala přemlouvat na infuzi. Necítil jsem se nijak hrozně. V cíli mnoha jiných závodů jsem na tom byl o mnoho hůře, včetně křečí, zimnice a zvracení. Když jsem ovšem od lékařky uslyšel argument, že mám tlak pod 90, tak jsem se rozhodl, že si urychlím regeneraci a trochu té vody doplním přímo do žíly. No aspoň měl Tomáš pěknou fotku do článku. Nakonec mě propustili a já mohl využít taxíku, který na každého běžce čeká před stanem, aby ho odvezl do hotelu. Hotel je sice vzdálen jen asi 500 m, ale stejně to potěšilo.

V hotelu začala tradiční Řecká zábava, kdy jsme napřed dostali pokoj, který byl už z půlky obsazen, pak se to vysvětlilo a dostali jsme další, ale zase jsem neměl věci. Nakonec jsem sedl do hotelové haly a povídal si s Ivan Cudinem, zatím co Renata a Tomáš hledali zavazadla a zbytek výpravy. Na pokoji jsem v rámci únavy nepřišel na to jak se pouští sprcha a umýval se v sedě pod kohoutkem. Hned potom jsme s Renatou vyrazili na oběd a následovaly čtyři hodiny spánku. Celkově občerstven jsem potom vyrazil udělat pár fotek běžců poslední hodiny závodu. Mezi nimi i Slováka Alexandra Bogiho, který už dokončil druhý rok po sobě.  I tohle focení byl velký zážitek, protože jsem si z dalšími posly užíval jejich radost s doběhu do cíle.

Když mi někdo dává otázku „Jaké to bylo“, tak už mám připravenu jednu odpověď „Byl to velmi intenzivní zážitek“ a musím doplnit, že rozhodně stál za to.

Poděkování

Děkuji všem, sponzorům, kteří jsou jmenovitě uvedeni zde. Děkuji svému výbornému doprovodu: Renatě, Ivošovi, Václavovi a Tomášovi. A také děkuji všem, kteří mě podporovali a věřili mi. Je sice možné, že bych ten závod doběhl, ale v žádném případě, tak dobře.

Fotky

Další fotografie a video je možné vidět na stránkách http://www.spartathlon.gr/gallery.html

Výsledky

Výsledky 2011

Trasa závodu

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
832538

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images