Spartathlon – podruhé po stopách Feidipida I.

cisloTak se povedlo, i letos jsem mohl startovat na legendárním Spartathlonu. Teď, když je to minulost, tak mi to nepřijde, ale uprostřed noci, kdy moje tělo odmítalo fungovat, jsem si říkal, že to taková výhra nebyla.

Cestu do Athén jsme naplánovali stejně jako loni, tedy se zastávkou v Szegedu a potom těsně před Athénami. V Maďarsku jsem zamluvil nocleh po internetu a v Řecku na konci sezóny není problém se ubytovat kdekoliv.

Hotel London v Athénské Glyfádě jsme znali už z loňského roku a rychlost skupiny pořadatelů při odbavení běžců byla snad ještě menší než loni. Dotaz na fotku už mě nemohl překvapit a tak jsem vytáhl svoji vytištěnou ze složky, aby mi udělali průkaz, který už jsem potom ani jednou nepoužil. Bohužel s ubytováním mě oproti loňsku dost naštvali. Pokoj byl sice stejné velikosti, ale byly tam dvě trochu větší postele a v té druhé už bydlel Italský pár. Můj pokus ukecat recepční nezabral a tak jsme v tom pokojíku byli trošinku namačkaní.

Ráno jsem dal jeden banán a ušetřil si cestu na snídani, aspoň jsem mohl déle ležet. Italové vypadli dříve a my jsme v klidu odjeli autem směrem na Akropoli. Přesně za svítání zazněl povel a dav zatím ještě nadšených běžců vyrazil vstříc novým zážitkům.

IMG_2232

Běh na vlně nadšení

Ty zážitky v Athénách a jejich okolí jsou více než rozporuplné. Majestátnou Akropoli rychle vystřídají špinavé ulice města s hustým ranním provozem. Cesta je ovšem pečlivě vyznačena a hlídaná policisty a většinou pěknými policistkami. Nikde není vidět, že by místní řidiči byli naštvaní, protože jim tu banda pošuků dělá zácpu. Naopak často stáhnou okénko, aby povzbudili a zatleskali. Moje letošní výbava na prvních 81 km závodu, které jsem měl absolvovat bez podpory týmu, se skládala z ledvinky a láhve na vodu. Po loňské zkušenosti jsem věděl, že mít stále dostupnou vodu je docela velké plus. V ledvince jsem měl záchranný balíček se záchodovým papírem, prášky na bolest, na žaludek a také jídlo – 4 gely Inkospor. Na oblečení jsem zvolil minimalistické trenky a tílko a boty Adidas Aegis. Tedy ty nejlehčí, které ještě slibovaly dostatečné pohodlí na dlouhou cestu. Otestoval jsem je v létě na Lužických sedmistovkách. Tak jako loni moje tempo 5:10 – 5:20 stěží stačilo na polovinu pole. Nechápal jsem, kam všichni spěchají. Po Aténách  a kusu dálnice se cesta přesunula směrem k moři, kde byly nádherné výhledy. Do maratonu jsem několikrát zahlédl svůj doprovod a v několika městečkách nám udělali slavnostní přivítání. Maraton byl asi 3:41 a ztráta na rozběhnuté čelo byla asi 20 minut. Oproti jiným závodům jsem nepociťoval onu svalovou bolest, kterou mám při pomalém běhu. To mě dost navnadilo – možná by to dnes šlo. Začal jsem mírně stupňovat tempo a najednou jsem stále někoho předbíhal a tím do sebe nasával nejlepší běžecký doping. Těsně před přeběhem Korintského průplavu jsem dostal i před Elizabeth Hawker a do sledovaného checkpointu 22. jsem doběhl na 3. pozici, ale mnohem více svěží než loni. Rychle vodu do láhve a zkontrolovat nohy, protože jsem měl podezření na puchýř na kloubu palce. Byl tam. Renata sehnala náplast, potom už jen rychle obout a vyrazit na trať.

IMG_2334

Už na občerstvení jsem se pozdravil se starým známým z loňska Tetsuem Kiso, který opustil občerstvení jako první. Ztrácel jsem na něj asi minutu a tu jsem doběhl během pěti kilometrů. Při dalším setkání se svým týmem v historickém Korinthu už jsem běžel na čele závodu. Tady jsem poprvé dostal do vody led a dále jsem se ho snažil dostat i na ostatních občerstveních, což se zhusta dařilo. Často se stávalo, že po mé žádosti o led se někdo z obsluhy vrhnul do útrob domu, aby mi kýžený studený poklad osobně přinesl. Také na checkpointech mimo civilizaci se dal led sehnat, měli ho v termoskách a malých ledničkách.

V závodě jsem nadále pokračoval neměnným tempem, což mi vynášelo stále se zvyšující náskok před mými pronásledovateli. Loni v tuto odpolední dobu už jsem dávno běžel pod milosrdnými mraky, které sráželi teplotu na příjemných 25°C. Letos slunce žhnulo a ještě po 19 hodině při západu slunce bylo více než 30°C. V polovině závodu na checkpoint číslo 35 jsem doběhl v čase 11:05 a dovolil jsem si na chvilku sednout. Špatným znamením se později ukázalo, že už u mě začínala mírná nevolnost a nechtěl jsem nic jíst. Energie jsem cítil dost, akorát jsem začal dostávat křeče do stehenních svalů, což byla bolest asi jako, když vám někdo dá koňara pěstí a chce, abyste dál běželi. Tady se ukázala další pozitivní vlastnost ledu, když jsem chladil sval, tak nejmíň na dvě až tři minuty bolest povolila. Kdo by si tenhle luxus nedopřál, když tu byla ta možnost. Jinak vodu v láhvi, kterou jsem nabíral na každém občerstvení, jsem

 

IMG_2336

 rovnoměrně používal na polévání rozpálené kůže a do žaludku. Bylo zřejmé, že to nestačí, protože zhruba od 9 hodin ráno jsem nemočil. No, ale co dělat, žaludek toho více nezvládal. V dalších kilometrech jsem si mohl prohlížet krajinu, kterou jsem loni už absolvoval po tmě. A koukání to rozhodně bylo pěkné. Vysoké štíty hor se zapadajícím sluncem byly natolik atraktivní, že televizní kameraman, který mě zrovna dojel, se více věnoval přírodě než závodu. Na jednom občerstvení jsem dostal informaci, že běžím o 50 minut pomaleji než loni Cudin. Bylo mi to fuk. Více mě trápil můj žaludek. Už jsem pil jen vodu a trochu Coly a přesto se tlak okolo žaludku zvětšoval. Dostal jsem se ještě o 10 km dále, než jsem předvedl ukázkový šavlový tanec. Naštěstí policista na motorce byl zrovna pryč a tak jsem měl soukromí pro své sténání a hekání. To co šlo ven byla čistá voda s trochou Coca Coly. Žaludek stávkoval.

Pokračování.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
832545

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images