Spartathlon – podruhé po stopách Feidipida II.

prukazTak se povedlo, i letos jsem mohl startovat na legendárním Spartathlonu. Teď, když je to minulost, tak mi to nepřijde, ale uprostřed noci, kdy moje tělo odmítalo fungovat, jsem si říkal, že to taková výhra nebyla.

Druhá část dojmů z letošního Spartathlonu. První část je přečtení zde.

Už byla tma a tak jsem si na dalším checkpointu vzal čelovku, tedy kromě trochy čaje a vody. Zkoušel všechny možné recepty na žaludek, ale nic nefungovalo a po krátké úlevě, kdy jsem se všeho zbavil, se vrátila nevolnost. Na dalším občerstvení jsem už pociťoval vyčerpání. Doběhl jsem jen 200 metrů za vesnici a další hekání, když mě opustila voda z předchozího občerstvení, mě moc nepobavilo. Naopak, zatočila se mi hlava při pokusu narovnat se tak, že jsem s povděkem zabrzdil o blízký kandelábr. Pro nezávislého pozorovatele jsem musel vypadat jak turista co to řádně přehnal s Retzinou. No nic. Honem stoupnout a pokračujeme v „jízdě“. Čekalo na mě nejdelší stoupání, zakončené výstupem na nejvyšší kopec trasy. Lezl jsem rychlostí splašeného slimáka a nesmírně mě otravovalo policejní auto. Doslova. Jeho smradlavý motor vyrobený někdy v poválečném hospodářství asi spaloval vyjetý olej. Ať jsem zdržoval sebevíce, tak ne mě stále čekali. Nohy už se nedaly téměř ohnout a hřebíky zaražené do svalů hned nad kolenem byly řádně rezavé. Na čtyřicetsedmičku jsem se těšil jak dítě na vánoce. Usednul jsem do křesla a zkoušelIMG_2377 vymyslet co dále. Nemohl jsem jíst, pít, křeče už přišli i do zad a usednutí na židli vyžadovalo dopomoc dvou osob. Jít v tomhle stavu do kopce, tak mám strach, jak mě dostanou dolů. Rozhodnutí. Támhle je stan lehátka a deka. Třeba je ta správná chvilka na horizontální polohu. Napřed dávám povel „Jen na pět minut“. Potom to o deset prodloužím. Ležení je pro mě absolutní slast. Potom už chabě velím, zpět na nohy a jdeme k židli. Nechám se posadit a do půl minuty mi cvakají zuby, že mám strach o sklovinu. A to přitom teploměr stále ukazuje něco pod dvacet. Loni bylo nejmíň o 10 stupňů méně. Nasadím triko, dám lžičku rýže a chci ať mě pomocníci postaví na nohy, ten kopec přece dám. Nahlas už nevyslovím svoje obavy, jak mě pořadatelé budou sundávat dolů pokud zkolabuji. Nesmím zapomenout, že i přes polovědomí jsem ve stanu vnímal, jak mě předbíhá Tetsuo, Thomas Stu i Elisabeth Hawker, ale boj o místa mi byl už hodně vzdálen. Bojoval jsem úplně jinou bitvu.

IMG_2464Při pochodu do kopce jsem bojoval na kamenech o rovnováhu a měl docela strach z pádu do hloubky mezi kameny. Uklidnilo mě, že každých 500 m byl nějaký pořadatel. Zhruba v polovině kopce mně bylo už nesnesitelné horko a rozhodl jsem se provést operaci svléknutí trika s dlouhým rukávem. Čelovka, ledvinka a tílko dolů, vysoukat se z roláku a v opačném pořadí zase všechno nasadit. O deset minut dál už jsem to nevydržel a zeptal se hlídky „How far is it?“ Jste za půlkou, už to není daleko. Zazněla Řecká Angličtina. Poslední metry už začalo slábnout světlo mé čelovky, ale zesilovalo světýlko na vrcholu kopce. Sedl jsem si, vzal trošku čaje a pokoušel se měnit baterky. Foukal silný vítr, ale oproti loňské zimě bylo stále velice příjemně. Na to, že bylo po půlnoci, tak bylo na nejvyšším bodě trasy stále velké množství lidí a to včetně dětí. Teplé počasí bylo očividně tohoto jevu příčinou. Dolů z kopce jsem bojoval s bolestí stehen, škytavkou a kamenitým klouzavým terénem. Vždycky čtyři kroky na jedno škytnutí. V první vesnici jsem vyčerpaně seděl pět minut a nakonec jenom doplnil vodu. Nevolnost stále vítězila ve všech mých pocitech, ale chtěl jsem se potkat co nejdříve s doprovodem a tak jsem vyrazil na trasu. O 7 km dále už na mě čekali na checkpointu 52, který byl před restaurací. Žaludek stále nebral a tak jsem po chvilce beznaděje opět zvolil na 15 minut horizontální polohu. Tentokrát jsem něco snědl napřed a vleže přemlouval žaludek, že jídlo je dobrá věc. Vzdáleně jsem vnímal jak mě přeběhli další tři běžci. Když mě konečně postavili na nohy, tak jsem na této zastávce ztratil asi 40 minut. Čekala mě noční část, která mi loni vzala nejvíce sil.

K vyčerpání se přidal další nepřítel a to nedostatek spánku. Pokud jsem dokázal běžet, tak  to šlo jakmile jsem přešel do chůze, tak jsem začal usínat. Touha na všechno se vykašlat byla asi nejsilnější . Ta představa dalších deseti hodin běhu mě naprosto drtila. Pak jsem dostal nápad, abych neusnul, tak jsem vytáhl telefon a začal při chůzi čist desítky SMS, které v noci přišli. Dostali mě. Takových lidí drží palce. Rozhodl jsem se, že dokud se můžu hýbat, tak nevzdám. Limity jsem stále plnil s obrovským náskokem, takže se stačí ploužit a do cíle dorazím. Při chůzi jsem stále usínal a motal se po silnici. Při jednom z polospánků mě předbíhala Sylvia Lubiczs, která mi chtěla volat doktora, chvilku jseem ji musel přesvědčovat, že je to dobré, protože se mi chce jen spát. V jedné vesnici se mi také povedlo zabloudit, protože jsem prospal  asi pět velkých šipek, které odbočovali vpravo. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy byla další křižovatka já najednou netušil kudy. Šel jsem zpět a moje nadávky mě probudili do stavu přiměřené bdělosti. Ztráta asi 15 minut. Těsně před svítáním jsem se napojil na silnici, která vedla přes hory přímo do Sparty. Do cíle chyběloIMG_2485 už jen necelých 50 km a loni jsem zde byl nejmíň o hodinu a půl dříve. Teplota byla nejnižší z celé noci asi 11°C. Po tmě přeběhli ještě další čtyři běžci, za světla se to už nikomu nepovedlo. Za chvilku zapadl měsíc, který celou noc chladně osvětloval naši pouť a kotouč žhavého slunce se opět vydal na svou dráhu. Během hodiny jsem musel sundat tričko s dlouhým rukávem a led do láhve zase začal být vítaným artiklem. Levá část obličeje i těla mě začala pálit. Aby taky ne, když už se druhý den grilovala na jasném Řeckém slunci. Zastávky na občerstvení se změnili v pouhou rutinu pozdravu, nabrání vody nebo jen zpomalení na chůzi, aby si obsluha mohla zapsat číslo. Za noc jsem snědl kelímek sladké rýže a vypil dva Nutridrinky. Sousto čehokoliv nebo něco jiného než voda končilo škytavkou a další nevolností. Žádná velká sláva. Zásadně mě překvapil v jednom kopci pocit hladu. Bohužel rozhodnutí dát gel nebylo nejšťastnější, protože jsem ho dole udržel jen asi minutu a už jsem převáděl řidičům svůj obvyklý tanec. Jedno auto zastavilo a chtělo mě zachraňovat, což jsem musel odmítnout. Jinak většina aut, která svištěly okolo mě povzbuzovala. Osádky otevírali okýnka, troubily, tleskaly a případně mávaly zdviženou rukou. Snažil jsem se v rámci svých možností odpovídat zamáváním.

Pokračování

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
832542

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images