Domů

MS na 100 km Seregno 2012

Letošní mistrovství světa v Itálii se konalo na jejím severu pod štíty Dolomit v městečku Seregno, které je jen kousek od Milána. Závod na 20 km dlouhém okruhu skýtá výhledy jak na hory, tak na ulice městečka a také kus dálnice. Organizačně zvládli Italové vše téměř na výbornou. Jediným problém se nakonec ukázalo ubytování účastníků, kteří bydleli dost daleko a v den závodu autobusák, který měl přivést závodníky, jeden s hotelů minul. Díky tomu závod začal o 30 minut později, což jsem se dozvěděl čistou náhodou a raději to šel hned ověřit u Hillary Walker. Italové tenhle detail sice hlásili, ale většinou Italsky a tak nevýrazně, že Poláky a Korejce jsem varoval ve chvíli, kdy utíkali na start v 8:00, který se nekonal.

Moje příprava na MS nijak nevybočovala z mých minuloročních zkušeností, ale přesto jsem se necítil v optimální formě. Asi proto, že několik naplánovaných tréninků, které jsem měl zvládnout, prostě nevyšlo, tak jak jsem očekával. Navíc 100 km se běží dost dlouho a každá chyba se projeví daleko krutěji než třeba na maratónu. Pro publikum nepolíbené ultra závoděním si stačí představit krizi na maratónu, která nastává na 35 km. No a teď si představte, že tu krizi máte na 53 km a do cíle vám zbývá „už jen“ 47 kilometrů závodu. Pokud máte maratónskou zkušenost a trochu představivosti, tak jste se právě virtuálně dostali do mé kůže na letošním MS. Nemám se na co vymlouvat: počasí mi nevadilo, žaludek byl v pohodě, tempo jsem držel dosti rozumné, ale prostě to nebylo ono. Jo jednu výmluvu bych měl. Nenabil jsem si hodinky a na 65 km mi došla baterie. No jo, ale to už bylo všechno v p..., protože ta fyzická došla ještě dříve. Takže jsem vypnul hodinky, odložil pás a dobíhal závod bez orientace v čase.

Po startu jsem držel skupinku, která běžela tempo kolem 4 min/km. Brzdil jsem, co to šlo. Jedl jsem gely, pil vodu a snažil si užívat okolí. Trasa zpočátku vedla městem, potom jsme běželi kolem dálnice s několika podjezdy (podběhy???), které byly jedinými většími kopci na trase. Následovala pasáž mezi poli a potom opět návrat do města. Některé scény byly opravdu úžasné. Například to obrovské stádo ovcí doprovázené ovčákem a několika osly bylo blízko města značně překvapivé. Nehledejte v tom žádné metafory na závodníky. Ty ovce tam opravdu byly. Počasí dělalo čest aprílovému termínu závodu. Začalo zataženou oblohou a teplotou kolem 10°C, následovala slabá přeháňka, potom vyjasnění, následovala bouřka, která nás naštěstí o kousek minula, nakonec vyjasnění s oteplením a také chvilkami pěkně silným větrem. První krize přišla asi na 30 km, ale ustál jsem ji a po chvilce se vrátil do skupiny. Na maratónu jsem měl mezičas 2:48:50, což téměř přesně bylo plánované tempo. Ještě 50 km bylo za 3:20. O dva kilometry dál už to v pohodě nebylo. Začal jsem zpomalovat, přidalo se příšerné píchání v pravém boku (Ottovi jsem hlásil něco zlomených játrech)a tělo vyhlásilo odborový protest ve formě bolesti ve všech možných částech. Sice jsem běžel, ale tempo se začalo hodně propadat pod plán. Jediné pozitivum bylo, že jsem potkával řadu běžců, kteří na tom byli hůře, prostě odpadli a některé jsem už viděl jen pochodovat k nejbližší dopravě. Další věci jsem vnímal trochu vzdáleně, většinou jsem bojoval sám se sebou, ale tělesná schránka mě porážela na body. Na pátém kilometru posledního kola, kde Renata dělala podporu na oficiální občerstvovačce, jsem do sebe narval ještě jeden gel a zapil to collou. Ostatně tu jsem do sebe lil už 20 km, protože jsem doufal, že mě trochu dostane zpět. V posledním kole se mi běželo o hodně lépe, ovšem zrychlit na původní tempo nešlo a nešlo. Na metě 90 km mě doběhl mladý Rakušák Predl, který byl docela hovorný a tak jsem se ho zeptal na mezičas. Byl 6:29. „Takže to můžeme dát za asi 7:15.“  Jeho odpověď byla lakonická: „It’s realistic prediction”. Ještě jsem mu zkusil utéct, ale protože jsem se zastavil na dalším občerstvení, tak mi utekl asi 150 m. Vzhledem k tomu kolik lidí mě v posledních 2 hodinách předbíhalo, tak mi nějak scházela morálka jít na krev, kvůli jednomu místu v pořadí. Probíhání parkem a následný cíl už jsem zase vnímal a docela si ho užíval. Na ultramaratonech je totiž hezké, že člověk je šťastný už z hoho, že to má za sebou. To, že jsem opět dokázal uběhnout 100 km stálo i za ty útrapy.

Letošní MS v Seregnu se vyznačovalo nebývalou kvalitou startovního pole. Dva závodníci pod 6:30, čtyři závodníci se dostali pod hranici 6:40 a můj čas 7:13:48 by loni pohodlně stačil na 17 místo.

Graf mezičasů

Na grafu je vidět jak neuvěřitelně vyrovnaně běžel Jonas Buud a jaké zdrcující tempo nasadil Giorgio. Moje žlutá křivka ukazuje, že útlum letos přišel příliš brzy. Ruda Cogan běžel dobře do posledního kola, kde definitivně umřel a Milan Adamec na tom byl potobně jako já, ale s mnohem větším propadem.

Mezičasy

Zdroj: sdam

Historie mých výsledků

Závod na 100 km jsem už běžel 18x a Seregno je pořadí výkonu na sedmém místě

Fotky

Výsledky

Muži MS
Muži ME
Muži týmy MS
Muži týmy ME
Ženy MS
Ženy ME
Ženy týmy MS
Ženy tymy ME

Další výsledky jsou dostupné zde.