Nová sezóna je nejen přede dveřmi, ale pro naprostou většinu běžců už přechází z nabírání běžeckých objemů do zvyšování tempové vytrvalosti. A já jsem se teprve teď konečně odhodlal ke zhodnocení loňského roku. Když nemůžu být první, tak alespoň budu poslední. Tedy doufám.

Sezóna, která nevyjde, se vždy hodnotí o dost hůř než ty úspěšné, a tu moji loňskou nemůže za úspěšnou označit ani super optimista s růžovými brýlemi a čtyřmi dioptriemi na každém oku. Zřejmě nechybělo moc a mohl jsem svoji běžeckou kariéru rovnou uzavřít. Abych byl ale méně pesimistický, aktuálně to vidím tak, že to ještě alespoň zkusím. Ostatně stahovat kalhoty příliš daleko od brodu znamená, že se k tomu brodu ani nemusím dostat.

Loňská sezóna začala nepříjemnou bolestí levého kolene a pokračováním problémů, které mám v obou chodidlech v oblasti zánártí, též hlavně v tom levém. Nicméně se mi dařilo i s těmito drobnými potížemi trénovat a první závod roku – Novoroční půlmaraton, který pořádá behejbrno.com, jsem ke svému překvapení vyhrál, byť v průměrném čase 1:17:26. V únoru i březnu jsem často bojoval se žaludečními problémy, a to bohužel i při některých tempových trénincích. Hlavním závodem jara bylo MČR na 100 km, které se odehrálo jako obvykle v Plzni. Po úvodních potížích, kdy jsem spadnul až na nějaké 10. místo, jsem se odtud probojoval až těsně za vedoucího Ondru Veličku. V okamžiku, kdy jsem ho měl doslova na dosah, mi opět selhal žaludek a stálo mě velké úsilí se udržet aspoň na 2. místě. Že mě opět porazila Radka Churáňová, to ani nepočítám - už jsem si zvyknul. Docela slušně jsem zvládl Brněnský půlmaraton i oblíbený závod na 50 km v Castel Bolognese. Sice jsem se pokaždé musel vyrovnávat s bolestí kolene, ale stále se mi to ještě zdálo poměrně snesitelné. První vážné varování přišlo v Lošticích, kde mi to nešlo vůbec a kde mě bolelo jak koleno, tak chodidlo. Kvůli kolenu jsem odložil také Mozartovu 100 v Salzburgu. Věděl jsem, že dlouhé a prudké kopce, by pro mě byly naprostým utrpením. Absolvoval jsem kvůli kolenu návštěvy u lékaře i fyzioterapeuta, ale problém rozhodně neměl jednoznačnou diagnózu.

Půlka roku a začátek prázdnin pro mě tradičně znamená jedno slovo: MUM. První čtyři dny bylo vše celkem standardní, potom mi pomalu začaly docházet síly, ale hlavně, koleno se začalo rychle zhoršovat. Vyvrcholení nastalo v poslední etapě, kdy už byla bolest i přes ibalgin za hranicí snesitelnosti a já málem ztratil více než 15 minutový náskok. Sice jsem po dvanácté vyhrál, ale jen s náskokem 1 minuty! Kvůli koleni jsem v noci už nemohl spát a musel jsem se proto vzdát svého dalšího oblíbeného závodu s velmi divným názvem TMMTR. Další návštěva lékaře určila jako pravděpodobnou příčinu problémů v koleni poškozený meniskus, z čehož vyplynul závěr, že po sezóně půjdu na artroskopii. Po sezóně, tedy po Winschotenu a po Spartathlonu. Ve Winschotenu jsem se dokázal dostat jen do 4. kola, což není mnoho, ale hlavně to znamenalo moje první DNF a selhání mého útoku na největší počet dokončených stovek v tomto závodě. Zatím se držím na druhém místě. Ani na Spartathlonu se bohužel nestal zázrak. Kromě toho, že mi to vůbec nešlo, mě koleno bolelo tak nesnesitelně, že jsem musel vzdát už kousek za 50. kilometrem. Zklamání to bylo i pro můj doprovod Martina a Petra. Mohli jsme ale na druhou stranu díky tomu povzbuzovat zbytek českého týmu a navštívit pár místních taveren navíc. Jinak se tu opět potvrdilo, že horké počasí má na výkon a počet dokončivších běžců naprosto zásadní vliv. Projevilo se to nejen u našich běžců, z nichž dokončilo jen pět, ale i na celkových výsledcích, v nichž nakonec figurovalo necelých 200 závodníků.

Od Spartathlonu už jsem neběhal a 21. října jsem absolvoval artroskopii v ÚN Brno. Pravda, sice si příliš si nepamatuji, co mi chirurg říkal po probuzení, a měl jsem pocit, že to není moc pozitivní. Přesto však byl závěr, o němž jsem byl o dost později informován, velkým překvapením. Překvapený byl ale zřejmě i operatér. Operoval nevýznamný problém s vnitřním meniskem, který se potvrdil - bylo tam rozvláknění zadní části, které šlo poměrně snadno odstranit. Co se ale ukázalo mnohem „zajímavější“, byla zcela chybějící chrupavka na vnitřní straně hlavy stehenní kosti. Slovy lékaře: „To koleno vypadá docela dobře, ale tu chrupavku jsem hledal v celém koleni, jenže nebyla tam.“ Až doteď jsem měl představu, že chrupavka na stehenní kosti je poměrně důležitá pro pohyb a že bez ní to bude o dost horší. Naštěstí pro mě se našlo alespoň nějaké řešení. Lékař navrtal kost řadou drobných dírek s cílem vyprovokovat hojením tvorbu náhradního vaziva, které by mohlo ztracenou chrupavku nahradit. Mělo to pouze jeden drobný háček: další dva měsíce nesmím na levou nohu vůbec šlápnout. Chůze s francouzskými holemi mi šla naštěstí opravdu dobře, takže jediný problém byly bolavé dlaně a záda. A také pocit nejistoty, zda to bude fungovat a koleno se bude dát ještě někdy používat. K praktickým důsledkům života s berlemi patří dále například to, že si nemůžete odnést ke stolu kávu, oběd nebo pivo, takže s pokorou musíte prosit své spolupracovníky, přátele nebo partnerku, aby vám v takových triviálních záležitostech pomáhali. Bohužel jsem se i já držel místní ultra tradice a poté, co jsem vysadil injekce na ředění krve, jsem dostal slabší trombózu do lýtka a prášky na ředění na následující tři měsíce. Asi abych se mezičase nenudil.

Na Štědrý den jsem začal odkládat hole, udělal první malý krok a postupně jsem se dostal z kuchyně až do předsíně. Na Nový rok jsem ušel „celé“ dva kilometry. Dnes, tedy po dalším měsíci, už dokážu bez bolesti ujít i 10 km. Téměř denně jezdím na rotopedu, což mi na koleno dělá hodně dobře. Doufám, že brzo zvládnu i kousek uběhnout. A třeba i nějaký delší kousek.

Hledáte pozitiva? Tady jsou: odpočinul jsem si na 3 měsíce – to se mi nestalo asi 15 let. Přibral jsem asi 5 kg – to se mi nestalo nikdy. Získal jsem novou motivaci běhat – nevím, jestli to půjde, ale určitě to zkusím.

Hledáte poučení? Žádné nemám. Ani lékař nedokázal jen tak poznat, že mám trochu vážnější problém. Navíc jsem závodník a často se pohybuji na hraně svých možností s rizikem zranění. Vím to, a přesto do toho půjdu znova. Možná je to známka nedospělosti, ale já se jen tak nevzdávám, a navíc si myslím, že je lepší se do hrobu trochu opotřebovat než zrezivět.

Trénink

Loňské tréninkové objemy byly pochopitelně výrazně ovlivněny 3 měsíčním výpadkem na konci roku. Přesto lze v porovnání sledovat trend kdy, část tréninku přesunula do větší kvality. Sice téměř zmizely tréninky v tempech pod 3:30, ale to vzhledem k mému zaměření a omezení krátkých závodů není zas, tak divné. Hodně zvýšil objem tempa od 4 do 5 minut. Taková tempová ultravytrvalost. Dá se říci, že se to projevilo především na MČR na 100 km a 50 km v Itálii. Překvapivě jsem si udržel celkem služnou rychlost na půlmaraton.

Závody

Počet odběhnutých závodů i jejich délka se v loňském roce patřičně snížili. Hodně vysoký byl rovněž počet nedokončených závodů, kterých bylo celkem 4. Byl to Borák na jaře a na v září další tři závody včetně Spartahlonu a Winschotenu. Někdy se bolest prostě nedá zlomit. Na některé další závodů jsem prostě rezignoval, protože jsem si ani netroufal je ve svém stavu běžet.

Hodnocení některých závodů

MČR 100 km, Plzeň (2. místo, 7:43:51)

Doufal jsem v lepší čas, ale druhé místo na MČR, byl pro mě velmi přijatelný výsledek. Chybělo mi natrénovat a zaběhnout těch posledních 20 km.

Brněnský půlmaraton, Brno (5. místo, 1:14:37)

Celkem dobrý výkon, na to jak jsem trénoval a to jsem ztratil nejméně 30 – 40 s dvojitým výběhem po Masarykové nahoru na náměstí.

Castel Bolognese 50 km (14. místo, 3:25:55)

Běžel jsem hodně opatrně a nakonec jsem se v závěru posouval dopředu, tak rychle, že jsem měl obavu, abych nebyl do 10. místa. To by mě vyřadilo z hodnocení v kategorii nad 39 let a přišel bych o pódium a stehno prosciuta.

Pražský maraton (62. místo, 2:43:26)

Opět velmi opatrný začátek a doběh celkem na pohodu. S výkonem jsem byl spokojený, přestože bych raději na hodinách viděl něco jako 2:39:59.

MUM (1. místo, 24:43:04)

Jak jsem psal v úvodu vítězství to bylo asi nejtěsnější v historii a také jeden z nejpomalejších časů. Na mém výkonu už se výrazně projevoval problém s kolenem. Tedy ne, že to jenom tak bolelo, ale v posledních etapách už jsem nemohl pořádně běžet a jen jsem se belhal. Na druhou stranu je to zapsáno a už mi to nikdo nevezme.

Ve zbytku sezóny jsem sice ještě dokázal celkem dobře běžet Horňáckou 25. i Malý Svratecký maraton, ale potom už jsem se pouze trápil a doufal ve zlepšení.