Konečně jsem se rozhodl zhodnotit svůj loňský běžecký rok. Po nahlédnutí do svého elektronického deníčku musím začít tradiční Blanenskou dvouhodinovkou. Výkon 31 koleček kolem hřiště znamenal průměr asi 4 min/km a třebaže mě dost bolelo koleno, tak jsem mohl být celkem spokojený. To přesně za 13 dní na Dubničkově maratónu v Třebovicích už to bylo horší. Původní plán vydržet, co nejdéle v tempu 4 min/km padl už asi po 10 km. Důvodem byl jednak sníh a potom mi to vůbec nešlo. Bolely mě svaly – hlavně stehna a únava se dostavila příliš rychle. Tahle „forma“ mi potom vydržela víceméně po celý zbytek roku.  Po každém náročnějším tréninku jsem se cítil unavený, a když jsem měl v práci vstát od stolu, tak to byla velmi náročná operace. Zápisky se hemží neustále „únavou“ nebo „bolavým kolenem“ a „bolavou patou“.

Black Beard Reverenge

V půlce března jsme si s Renatou udělali výlet za našimi kamarády Hankou a Ondrou do Severní Karoliny a při té příležitosti jsem si chtěl zaběhnout 100 mil v závodě Black Beard Reverenge. Protože se den po příjezdu kousek od našeho bydlení běžel Tobaco Road Marathon, tak jsme se s Ondrou rozhodli zúčastnit. Pro mě to asi nebyl nejlepší nápad, protože se mi slušně běželo akorát asi do 25. kilometru. Potom to už byl boj o přežití a silné křeče mě málem dostaly. Čas těsně pod 3 hodiny určitě nebyl to, co jsem chtěl a nohy mě boleli celý zbytek týdne až do našeho odjezdu na ostrov Hatteras, kde měl být start závodu. Předpověď počasí pro závod byla doslova děsná. O půlnoci před startem měla přijít cyklóna se silným deštěm, větrem a výrazným ochlazením. Najednou jsem neměl dost oblečení na závod, který měl původně být v horku. Pořadatel zareagoval tím, že závod se tentokrát otočí v půlce (po 80 km) a poběží se zpět na start. Důvodem byla obava ze záplav, které zde jsou celkem běžné. Bohužel tentokrát se předpověď do puntíku vyplnila a na startu silně pršelo. Po 8 hodinách běhu v dešti jsem po 70 km odstoupil pro vyčerpání a bolest svalů. Ondra v pohodě doběhl 100 km a potom odstoupil, ovšem důvodem bylo, že ho tahle trasa moc nebavila. Celkově byl výlet super, až na to běhání. To mi moc nešlo.

Jarní a letní závody

Další loňskou atrakcí byl můj oblíbený závod v Castel Bolognese na 50 km, kde je česká výprava vždy vítána. Naštěstí na kvalitní výkon jsme přivezli Petru Pastorovou, která doběhla druhá. Já jsem si dal svůj nejhorší výkon s časem 3:41:40 a pěkné celkové 50. místo. Pravda, když odečtu těch 8 holek přede mnou (jedna z Italek mě předběhla těsně před cílem), tak bylo o trochu hezčí 42. místo mezi muži a 8. místo v kategorii. Výsledek nic moc, ale alespoň jsem se dostal do cíle.

Regenerace po závodě v Itálii rozhodně neprobíhala dle mých představ, protože za 14 dní v Praze na maratonu mi to zoufale nešlo, takže jsem na 27 kilometru zjistil, že nemám proč běžet. Do cíle jsem došel zkratkou a doprovodil Renatu na výstavu, protože mi to přišlo lepší než dokončit závod v čase přes tři hodiny.

Zajímavé bylo, že hned další týden jsem běžel v mé obci oblíbené - ve Veselici Borák. Tedy závod přesunutý z Loštic v délce 84 km. A překvapivě to nebylo, tak hrozné. Závod je okruhový a v krásném prostředí. Nohy mi nejlépe fungovaly do kopce, po rovině to šlo a nejhorší to bylo z kopce. Přesto jsem se až do posledního kola držel s vítězem Honzou Šunkou. Odpadl jsem v posledním kole a to úplně. Únava, křeče a vyčerpání mě stály skoro 14 minut ztráty na necelých 14 km. Nicméně pocitově to byl loni můj nejlepší závod.

Další závod byl jeden z mých nejoblíbenějších tedy MUM. Můj výkon byl od prvního závodu poznamenán únavou. Respektive první etapu to ještě šlo, ale celá etapa byla ovlivněna od půlky silnou bouřkou. Další etapy už to bylo horší. Většinou mi po půlce chyběla energie a nohy vůbec nešly. Hlavně seběhy byly naprosté zoufalství. Celkový čas byl o více jak dvě hodiny horší než o rok dříve. Přesto to se štěstím stačilo na celkové třetí místo. Sice jsem o týden později plánoval TMMTR, ale nakonec jsem byl dost rád, že jsem mohl v klidu dělat organizátora. Nohy mi po týdnu opravdu nefungovaly.

Winschoten

Všechny moje plány se přesunuly na oblíbený závod ve Winschotenu, kdy jsem doufal, že se mi konečně poběží trochu lépe. Tak jako u spousty dalších závodů v roce 2024 to opět nešlo. Svaly začaly bolet už po 25 km a kolem 80. km se k tomu přidala silná nevolnost a vyčerpání. Na 90. km jsem seděl vyčerpaný na židli a zjistil jsem, že doběhnout poslední kolo je nad moje především psychické síly. Takže bohužel další DNF a první ve Winschotenu.

MS 100 km v Bengalúru

Posledním závodem roku 2024 se pro mě mělo stát MS na 100 km v Indickém Bengalúru. Jasně závod v zimě na jihu Indie, kde sice v té době jsou celkem příjemné podmínky, ale přece jen je tam průměrná teplota o 20°C vyšší než v Česku ve stejné době, není úplně ideální. Na druhou stranu je to zase ideální příležitost potkat staré známé a trochu poznat další zemi, kde se běhá ultramaraton. A podle počtu účastníků z Indie a vůbec fakt, že Indie pořádá MS znamená, že se tam opravdu ultra běhá. Pravda spousta věcí byla trochu zvláštní, takříkajíc po Indicku. Trasa závodu byla na okruhu v parku, kde zároveň byla botanická zahrada, což znamenalo hodně stromů a příjemný stín. Bohužel na trase v každém kole bylo 5 silničních retardérů, které pořadatel neoznačil, a navíc start byl v 6 hodin ráno, kdy ještě byla tma. Několik lidí na to doplatilo pádem. Na trase neměla být žádná doprava, a přesto tam jezdily auta, motorky i kola a pořadatelé tomu nedokázali zabránit. Občerstvení mělo být dobře vybavené, ale napřed byla jen voda. Banány až po dvou hodinách. Led až odpoledne a kolu dodali pár lahví až na konec. Mně se běželo mizerně, ale byl jsem odhodlaný dokončit. Teda do chvíle, kdy jsem na 45 km také spadl na retardéru. Pochopitelně patřím mezi „šikovné běžce“, takže jsem si odřel nejen koleno jako ostatní, ale ještě rameno a obličej kousek nad okem. Tím jsem si vysloužil pozornost zdravotníků, protože nejen, že jsem byl odřený, ale válel jsem se po zemi kvůli křečím a nemohl se sám postavit. Postavili mě tedy na nohy a přesto, že jsem je přesvědčoval, že všechno je „All right“, tak mě chtěli na svém mopedu zavést na ošetření. Už jenom představa, že jedeme ve třech na tom mopedu, mi dávala dost velkou motivaci, abych běžel po svých. Výsledkem bylo, že jeli se mnou a střídavě mi říkali, že hodně krvácím a že mě odvezou. Jenže adrenalin způsobil, že se mi běželo lépe než před tím. Ošetřit jsem se samozřejmě nechal a byl to opět zajímavý indický zážitek. Vrhlo se na mě asi 6 ošetřovatelek a jeden lékař a výsledkem byly vydrhnuté odřeniny a hromada náplastí na všech postižených částech těla. Dalších 15 km jsem pobíhal ve směru závodu, abych konstatoval, že se mi odlepují náplasti kvůli potu a navíc se mi v horku začínalo dělat blbě. Takže další DNF, ale tentokrát s dobrou výmluvou.

Trénink

Podle záznamů jsem v porovnání s předchozím rokem dokonce přidal pár kilometrů navíc a konečná suma tedy je 6158 km. Množství kilometrů bylo navíc výrazně ovlivněno prosincem a návštěvou Indie. Celkový počet tréninkových dní za rok 2024 byl 350, tedy celých 16 dní bez běhání. Rychlost v tréninku, jak už se dá v mém věku očekávat, opět klesla. Můžu sice dlouho psát o tom, jak to zdravotně stojí za nic, ale je to jedno, protože ta hlavní informace je můžu pořád běhat.

Grafy